V jistých situacích může být výhodné spojit dvě různá soudní řízení do jednoho. Většinou tomu tak je z důvodu úspory času, jelikož rozhodnutí každé věci samostatně by znamenalo dvojí opakování dokazování. Často jsou ale spojované věci natolik propojené, že rozhodnutí jedné věci bez kontextu věci druhé ani není možné.
Občanské právo procesní rozlišuje mezi obligatorním a fakultativním spojením věcí. K obligatornímu spojování dochází tehdy, když to zákon předepisuje. Jedná se např. o spojení řízení pro zmatečnost a řízení o žalobě na obnovu řízení (pokud oba mimořádné opravné prostředky směřují proti témuž rozhodnutí)[1], o spojení řízení v případě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a dalších žalob dle ustanovení § 250b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „OSŘ“) či spojení některých řízení dle zákona o zvláštních řízeních soudních. Vedle toho může obligatornost spojování věcí vycházet také z judikatury.[2]
K obligatornímu spojování věcí by mělo docházet z úřední povinnosti. Pokud se však nejedná o žádný ze zákonem předvídaných situací pro spojení věcí, lze stále věci spojit použitím usnesení o fakultativním spojení věcí[3]. Dle tohoto usnesení platí:
K fakultativnímu spojení může dojít pouze, jsou-li splněny podmínky pro spojení. I v případě splnění všech podmínek je fakultativní spojení předmětem volné úvahy soudu, což je ostatně zřejmé jazykovým výkladem dotčeného ustanovení, kde je uvedeno, že soud „může“ řízení spojit.
Základní podmínkou pro spojení dvou řízení je, aby věci mohly být projednány u stejného soudu[4]. Pokud jsou věci projednávány u různých soudů, je vhodné před spojením delegovat jednu věc k druhému soudu delegací z důvodu vhodnosti dle ustanovení § 12 odst. 2 OSŘ. Pokud je tato podmínka splněna, musí se dále jednat o věci, které:
U podmínky totožnosti účastníků nezáleží na jejich různém procesním postavení – účastníci tedy ve spojovaných věcech mohou vystupovat ve stejném i v opačném postavení.[5] Není však úplně jasná odpověď na otázku, zdali při spojování z důvodu totožnosti účastníků musí být totožné všechny subjekty v obou řízeních. I kdyby tato podmínka byla splněna při pouhé částečné totožnosti účastníků, stále musí soud přihlížet k minimalizaci zásahu do základních práv všech účastníků.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře připomíná, že ustanovení § 112 o. s. ř. je třeba interpretovat nikoliv tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoliv jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv všech účastníků řízení.[6]
Rovněž není judikaturou ani odbornou literaturou řešeno, jak úzce spolu musí věci souviset při spojování z důvodu skutkové souvislosti věcí. Zde se bude především přihlížet k množství totožných a rozličných důkazů a tvrzení v jednotlivých řízeních – tj. zdali bude spojení časově úspornější. Pokud bude většina důkazů a tvrzení v obou sporech shodná, je logicky hospodárnější spojit věc a projednat ji v jednom řízení. Takové úvahy soudu by však měly být pro vydání rozhodnutí o spojení věcí až sekundární – primární je vždy minimalizování zásahu do základních práv účastníků řízení.
K výše uvedeným podmínkám je nutno také uvést, že ke společnému řízení nelze spojit věci se stejným předmětem řízení mezi týmiž účastníky, neboť v takovém případě § 83 OSŘ ve spojení s § 104 OSŘ stanoví, že je třeba později zahájené řízení zastavit.[7]
Pokud budou splněny všechny podmínky pro spojení věcí, může soud rozhodnout o spojení věcí dle ustanovení § 112 odst. 1 OSŘ jak z úřední povinnosti, tak na návrh některého z účastníků. Jak již bylo uvedeno výše, tak rozhodnutí soudu je na volné úvaze soudce, kdy soudce by měl přihlížet zejména k šetření nákladů řízení a k míře zásahu do základních práv účastníků. Pro posouzení hospodárnosti jsou proto vhodné argumenty procesního komfortu účastníka, který nebude vážit k soudu na ústní jednání či nahlížení do spisu cestu tak často anebo zásady předvídatelnosti soudního rozhodování, kdy skutkově podobné věci by měly být rozhodovány stejně a je tedy nadbytečné, aby obdobnou věc řešili dva soudci[8].
Proti rozhodnutí o spojení věci není dle ustanovení § 202 odst. 1 písm. a) OSŘ odvolání přípustné. V případě, že by soud nevyhověl návrhu účastníka na spojení věcí ke společnému řízení, nejedná se o vadu řízení, která by mohla mít vliv na správnost rozhodnutí věci.[9]
Pokud by došlo ke spojení věcí, budou obě věci pokračovat pod jedním ze zahájených řízení, obvykle u dříve zahájeného. Sice není přímo vyloučen výběr soudce účastníky řízení (ze soudců ze spojovaných řízení), s ohledem na zásadu zákonného soudce by toto měl spíše řešit rozvrh práce soudu.[10] Z osobní zkušenosti však dodávám, že rozvrhy práce tuto problematiku spíše opomíjejí.
