Úvodem bych chtěl upozornit na mírnou dualitu ve výkladu pojmu „konkurenční doložka“. Nejčastěji se tímto pojmem myslí konkurenční doložky v zaměstnaneckých smlouvách, které se především řídí příslušnými ustanoveními zákoníku práce[1]. Konkurenčními doložkami, které rozebírá tento článek, se míní konkurenční doložky uzavírané v obchodněprávních vztazích, na něž se ustanovení zákoníku práce nepoužijí. Občanský zákoník dále obsahuje speciální úpravu konkurenčních doložek pro obchodní zastoupení[2] – s tímto ustanovením tento článek také nepracuje, jelikož se na převody obchodního podílu nebo akcií nepoužije.
Právo na uzavření konkurenční doložky vyplývá ze smluvní volnosti. Obecná úprava konkurenčních doložek je vymezena pouze negativně, a to v ustanovení § 2975 OZ[3] mezi ustanoveními upravujícími zneužití a omezení hospodářské soutěže. Toto ustanovení upravuje, resp. omezuje konkurenční doložky následovně:
Vedle této soukromoprávní úpravy se aplikuje také úprava veřejnosprávní, která je konkrétně upravena v ustanovení § 3 ZOHS[4] a dále ve článcích 101 a 102 SFEU[5] (bývalé články 81 a 82 Smlouvy o ES). Právní úprava v ZOHS a SFEU je velice podobná – ZOHS víceméně přejímá unijní úpravu a rozdílný je zejména okruh osob, na které se daná úprava aplikuje. Ustanovení SFEU se použijí na dohody ovlivňující obchod mezi členskými státy, které můžou narušit, omezit nebo ovlivnit hospodářskou soutěž na vnitřním trhu. Vedle toho úprava v ZOHS se použije na dohody všech soutěžitelů, jejich cílem nebo výsledkem je narušení hospodářské soutěže (tj. hospodářské soutěže na území jak ČR tak i EU[6]).
Další rozdíl je v názvosloví – česká úprava pracuje s pojmem „soutěžitel“, kdežto unijní úprava užívá pojem „podnik“. Dle současného stavu české judikatury a rozhodovací praxe Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ale i s ohledem na deklarované úmysly zákonodárce) by měly být pojmy „soutěžitel“ a „podnik“ vykládány obsahově shodně, a to i přes určité nejasnosti plynoucí z textu definice obsažené v § 2 odst. 1 ZOHS. Pro nezbytnost eurokonformního výkladu svědčí (mimo samotné podstaty souběžného fungování národního a evropského práva) např. důvodová zpráva k jedné z novel zákona o ochraně hospodářské soutěže, a sice zákonu č. 361/2005 Sb., která mimo jiné v souvislosti s tehdejší úpravou § 12 odst. 3 ZOHS konstatovala, že pojem soutěžitele je „plně v souladu s významem pojmu undertaking užívaným v právu ES“. K tomuto závěru se kloní převážná část odborné literatury[7]. Nutnost eurokonformního výkladu potvrzuje i Nejvyšší správní soud, který konstatuje[8], že § 2 odst. 1 ZOHS obsahující definici soutěžitele „je skutečně výsledkem harmonizace českého práva“, z čehož vyplývá, že použití judikatury a správní praxe ES interpretující předmětná ustanovení je zcela na místě a interpretace pojmu „soutěžitel“ pak odpovídá pojmu „podnik“ ve smlouvě Evropských společenství“. Pojem soutěžitele by tedy v tomto ohledu měl být v zásadě vnímán jako český ekvivalent pojmu podnik ve smyslu práva evropského.[9]
Dle srovnání s ustanovením § 1 odst. 2 OZ je právní úpravu veškerých omezení konkurenčních doložek nutno považovat za kogentní. Konkurenční doložka musí obsahovat podstatné náležitosti, jimiž jsou „území, okruh činnosti nebo okruh osob, kterých se zákaz týká“. V opačném případě se k doložce nepřihlíží.[10] S interpretací tohoto ustanovení však přicházejí výkladové problémy. Existují tři způsoby, jak toto ustanovení lze vykládat, a to:
První způsob výkladu odpovídá jazykové dikci zákona, jelikož zákonodárce použil v ustanovení slovo „nebo“. Druhý způsob vychází z logického výkladu, neboť vymezení okruhu činností, pro které se doložka uzavírá, je zcela zásadní. Třetí způsob výkladů je možný dle teleologického výkladu a vychází ze systematického zařazení konkurenčních doložek do soutěžního práva. Odborná literatura se přiklání ke třetímu způsobu výkladu, což ostatně vyplývá také z judikatury[11].
Dále dle § 2975 odst. 3 OZ platí: „Zakazuje se konkurenční doložka omezující zavázanou stranu více, než vyžaduje potřebná ochrana oprávněné strany; poruší-li se zákaz, může soud na návrh dotčené strany konkurenční doložku omezit, zrušit, nebo prohlásit za neplatnou.“[12]
Toto je obsaženo i v judikatuře, např. v rozhodnutí sp. zn. NS 23 Cdo 508/2009: "Konkurenční doložka je stanovena k ochraně oprávněných zájmů zastoupeného při jeho účasti v hospodářské soutěži. Jde o to, aby omezení jeho práva podnikat mělo zřetelně vymezené hranice, stanovené v konkurenční doložce, a aby takto sjednaný (stanoveným rozsahem vymezený) zákaz konkurence neomezoval zástupce více, než kolik vyžaduje potřebná míra ochrany zastoupeného. V § 672a ObchZ se tak promítá ústavní princip zakotvený v čl. 26 LPS, podle něhož každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, a zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností."
Anebo také v rozhodnutí NS 23 Cdo 4192/2008: "Konkrétní konkurenční doložka musí být sjednána tak, aby byla spravedlivě přiměřená a vzájemně vyvážená pro obě strany v souladu s čl. 26 odst. 1 LPS, podle něhož každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. Na jedné straně nesmí bránit ve svobodném podnikání, na druhé straně musí chránit právo podnikatele na nerušené podnikání v zavedeném podniku. Konkurenční doložka musí být též vymezena či omezena co do předmětu, podmínek a doby, po kterou se uplatňuje."
Posledním omezením konkurenčních doložek je jejich maximální délka. Konkurenční doložku lze sjednat maximálně na 5 let a k delší době se nepřihlíží.[13]
Na konkurenční doložky dopadají mimo jiné také zakázané dohody jejichž cílem nebo výsledkem je narušení hospodářské soutěže, které jsou vymezené v ustanovení § 3 ZOHS. Jedná se tedy především o zákaz omezení nebo kontroly výroby, odbytu, výzkumu a vývoje nebo investic, zákaz rozdělení trhu nebo nákupních zdrojů a popř. také o zákaz o tom, že účastníci dohody nebudou obchodovat či jinak hospodářsky spolupracovat se soutěžiteli, kteří nejsou účastníky dohody, anebo jim budou jinak působit újmu (skupinový bojkot).
Konkurenční doložka není zakázána, jestliže:
Dle věty poslední § 3 odst. 1 ZOHS platí, že nejsou zakázány dohody, které mají zanedbatelný dopad na hospodářskou soutěž. Obecně lze tedy upravit konkurenční doložku pro každou smlouvu, která je se zanedbatelným dopadem. Vyjádřeno v kostce příslušná doktrína znamená, že jednou z nutných podmínek, aby určitá dohoda mohla spadat pod kartelový zákaz (čl. 101 odst. 1 SFEU, resp. § 3 odst. 1 ZOHS), musí narušovat hospodářskou soutěž citelným (appreciable, sensible, spürbar) způsobem, nebo být alespoň způsobilá k takovému citelnému narušení hospodářské soutěže, tj. k narušení soutěže nad určitý minimální stupeň.[14] Jako kritérium pro identifikaci tzv. bagatelních kartelů používá dokument „Oznámení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o dohodách, jejichž dopad na hospodářskou soutěž je zanedbatelný“, kde stěžejní je zejména výše tržního podílu, přičemž pro účely jejího stanovení se vychází z oznámení Komise z roku 2001[15].
ESD se k tomuto vyjádřil např. ve věci Völk v. Vervaecke, kde soud uvedl, že dohoda nespadá pod zákaz článku 101 SFEU, pokud má jen nevýznamný účinek na trh s ohledem na slabé postavení, které mají účastníci na trhu dotčených výrobků. Snad ještě názorněji bylo uvedené pravidlo formulováno ESD v případu Béguelin Import v. GL Import Export, dle kterého je proto, aby určitá dohoda spadala pod zákaz uložený článkem 101 SFEU třeba, aby negativním způsobem ovlivňovala obchod mezi členskými státy a volnost hospodářské soutěže znatelným (citelným) způsobem.
Dle § 3 odst. 4 ZOHS není konkurenční doložka zakázána, jestliže a) přispěje ke zlepšení výroby nebo distribuce zboží nebo k podpoře technického či hospodářského rozvoje a vyhrazují spotřebitelům přiměřený podíl na výhodách z toho plynoucích, b) neuloží soutěžitelům omezení, která nejsou nezbytná k dosažení cílů podle písmene a), a c) neumožní soutěžitelům vyloučit hospodářskou soutěž na podstatné části trhu zboží, jehož dodávka nebo nákup je předmětem dohody. Unijní blokové výjimky byly použity jako podklad pro § 3 odst. 4 ZOHS, a proto obsahují stejné ustanovení – rozdíl je pouze v posuzování trhu, kdy pro udělení unijních blokových výjimek nestačí dopady doložky na hospodářskou soutěž České republiky, ale posuzuje se dopad na celý vnitřní trh Evropské unie.
Toto ustanovení tak do českého soutěžního práva (po vzoru článku 1 odst. 2 nařízení č. 1/2003 ve spojení s čl. 101 odst. 3 SFEU) zavádí koncept obdobný tzv. pravidlu rozumu či odůvodněnosti (rule of reason) známému z amerického antitrustového práva. Nicméně nelze hovořit o tom, že by došlo ke změně substantivního náhledu regulátora na koncept narušení hospodářské soutěže, resp. jeho posuzování, ale pouze se procesní režim individuálního výjimkového řízení nahradil režimem automatické legální výjimky. Tím bylo umožněno komplexní posouzení veškerých aspektů zkoumané dohody v rámci jednoho řízení. Proto se též někdy hovoří o procesním rule of reason.[16] Ustanovení § 3 odst. 4 ZOHS obecně připouští aplikaci této zákonné výjimky na jakékoli typy dohod. Jinými slovy řečeno, žádné dohody narušující hospodářskou soutěž ve smyslu § 3 odst. 1 ZOHS nejsou v hypotetické rovině z možnosti vynětí ze zákazu dle § 3 odst. 4 ZOHS a priori vyloučeny. Tento fakt plyne ze zákona prostým gramatickým výkladem, přičemž v evropském kontextu jej ve vztahu k čl. 101 odst. 3 SFEU uznává jak Komise, tak komunitární soudy.
Je nutno dodat, že při posuzování kritérií uvedených v § 3 odst. 4 ZOHS mají správní orgány je aplikující poměrně širokou míru diskrece spojenou s aplikací a výkladem použitých neurčitých právních pojmů, což nezbytně plyne z faktu, že porovnání „přiměřenosti“ vyvážení negativních a pozitivních aspektů zkoumané dohody nemůže být z povahy věci naprosto exaktní analýzou. Možnosti soudního přezkumu ze strany správních soudů jsou proto do určité míry omezené, neboť dané soudy se budou vyhýbat (a to správně) nahrazování diskrečního (a v zásadě spíše právně-politického) úsudku učiněného ze strany Úřadu či Komise. Pro případný přezkum tak budou z praktického hlediska jistě sehrávat větší úlohu procesní otázky, než otázky hmotně-právní.[17]
Co se týče nutnosti protiplnění, tak není potřeba finančního protiplnění, jak je tomu v pracovněprávních vztazích. Jistou nezbytnou míru protiplnění lze najít v § 2975 odst. 3 OZ, dle kterého nesmí být konkurenční doložka omezující nad potřeby ochrany oprávněného. Protiplnění tedy může být zahrnuto v obchodní výhodě, kterou získá strana uzavírající smlouvu, jíž je konkurenční doložka součástí.
Posoudit, kdy konkurenční doložka omezuje ve smyslu § 2975 odst. 3 OZ zavázanou stranu více, než vyžaduje potřebná ochrana oprávněné strany, bude vždy záležitostí analýzy konkrétních okolností jednotlivého případu. Pro účely vlastního posouzení přiměřenosti konkurenční doložky bude přitom nepochybně záležet nejen na jejím rozsahu, ale zejm. i na charakteru a předmětu dotčené transakce (v souvislosti s níž bude konkurenční doložka ujednána), vzájemném postavení stran, horizontálním či vertikálním vztahu dotčených stran apod.
Soudy rozhodují o nutnosti finančního protiplnění výjimečně v případech, kdy se jedná o konkurenční doložku k mandátní smlouvě nebo ke smlouvě o obchodním zastoupení. Při konkurenčních doložkách pro převod akcií nebo podílů však z podstaty dohody nebude absence finančního protiplnění omezující a nemůže tedy způsobovat neplatnost.
